TEXT ENG

In his latest works Life Interface, Argišt Alaverdyan explores the ambiguous boundaries between various entities. The newly created depictions can take the form of plants, animals, robots, or abstract concepts such as maps or other records of the state and shape of the world. Viewed through Alaverdyan’s artistic lens, a distinctive fictional world emerges that is difficult to interpret through ordinary frames of knowledge. To understand it sufficiently as an observer, one must abandon an anthropocentric perspective and remain open to alternatives to our established understanding of concepts like nature and civilization.

The title Life Interface suggests that Alaverdyan is attempting to define a new way of life for which we are seeking guidelines and methods of interpretation. This new life is no longer suitable to be judged solely through a human perspective but rather through the prism of new technologies and interfaces that dictate the interaction between humans and machines. We should ask ourselves what our relationship to these technologies will be and how they will affect our understanding of our own identity and existence. The author does not present a definitive way of interpreting his work, but individual drawings reveal techno-skeptical references—for instance, the motif of the extractivist principle in the use of resources. However, the artistic rendering, which intuitively feels pleasant and employs a color palette that is at times even cheerful, contributes to the uncertainty of one-sided interpretations. Alaverdyan’s work primarily seeks to open a path to these deeper questions and provides inspiration for reflections on what it means to be human in an era where the boundaries between human and machine are increasingly blurred, where virtual identity may hold greater value for many members of society than their everyday physical existence, and where debates about the future alongside ever-advancing forms of artificial existence fill public spaces. His project, comprising a nearly year-long series of 28 drawings, thus builds a bridge between art, technology, and posthumanist philosophy.

Alaverdyan does not attribute solely optical value to visual art. He incorporates his extensive interest in the principles of various games into his compositions and perception of space. For instance, the pattern of chess moves on a chessboard can be perceived as a shape or figure laid out over time. Applied to classical drawing, this approach requires us to rethink the usual perspective on a two-dimensional image and view the static format of drawing as a kind of moving image frozen in time. What can we observe in the author’s drawings because of this?

Veronika Čechová

Argišt Alaverdyan in conversation with Veronika Čechová

Veronika: The audience is seeing your first exhibition based purely on drawings instead of your usual paintings. Can you elaborate on your relationship with this medium?

Argišt: I’ve approached drawing at a slower pace, whereas previously, it primarily served to quickly capture ideas or design compositions for subsequent painting. I focused on breathing and holding breath, which manifests more prominently here than in painting.

V: Can you share your sources of inspiration (not just) for the Life Interface series?

A: I’m interested in the blending of different worlds, which I’ve recently been deliberately, regularly, and intensely exploring—as an observer. From evening gaming sessions of a video game merging fantasy worlds with a dark medieval setting, I moved to reading a book where humans are forced to coexist with an alien race holding radically different values. That evening, I also had to study the rules of a board game for the next day, in which players attempt to restore part of the Amazon rainforest. Before falling asleep, I doomscrolled videos tailored to me by ever-changing algorithms.This mixing of diverse media, genres, and moods can be exhausting, placing us in a position where we constantly need to reassess our boundaries—especially given our immersion in increasingly sophisticated systems vying for our attention. Through this observation and awareness of my own body—alongside the bodies of animals and plants surrounding me—I gradually create a fictional world that transforms complex experiences into abstract and/or metaphorical forms, simplifying them into images. These, in turn, can expand interpretations of what we are—or might be—a part of.

TEXT CZ

Ve své nejnovější výtvarné sérii Life Interface / Životní rozhraní Argišt Alaverdyan zkoumá nejasné hranice mezi různými entitami. Nově vzniklá vyobrazení mohou nabývat podoby rostlin, zvířat, robotů či abstraktních konceptů jako jsou mapy, nebo jiné záznamy o stavu a podobě světa. Nahlíženo uměleckou optikou Alaverdyana tak vzniká svébytný fikční svět, který je obtížné interpretovat skrze běžné rámce poznání. Abychom mu z pozice vnímatele dostatečně porozuměli, musíme se vzdát antropocentrického pohledu a být otevření alternativám k našemu zaběhlému chápání definice pojmů jako jsou příroda a civilizace.

Název Životní rozhraní naznačuje, že Alaverdyan se snaží definovat nový způsob života, pro který hledáme pokyny a způsoby čtení. Tento nový život už není vhodné posuzovat výhradně lidským pohledem, ale spíše skrze prizma nových technologií a rozhraní, která diktují interakci mezi člověkem a strojem. Měli bychom se ptát, jaký bude náš vztah vůči těmto technologiím a jak ovlivní naše chápání vlastní identity a existence. Sám autor nepředkládá jednoznačný způsob výkladu svého díla, v jednotlivých kresbách lze ovšem dohledat techno-skeptické odkazy – objevuje se v nich například motiv extraktivistického principu v nakládání se zdroji. Ke znejištění jednostranného vyznění ovšem přispívá výtvarné ztvárnění, které intuitivně působí příjemně, zvolenou barevnou paletou místy až vesele. Alaverdyanova práce se tedy primárně snaží otevřít cestu k těmto hlubším otázkám a poskytuje inspiraci pro úvahy nad tím, co to znamená být člověkem v éře, kde se hranice mezi lidským a strojovým stále více ztrácí, kde virtuální identita může mít pro mnohé členy společnosti větší hodnotu než jejich běžná každodenní fyzická existence a kde debaty nad budoucností po boku stále pokročilejší formy umělé existence zaplňují veřejný prostor. Jeho projekt, zahrnující téměř rok vznikající soubor 28 kreseb, tak staví most mezi uměním, technologií a posthumanistickou filozofií.

Alaverdyan přitom nepřikládá výtvarnému umění pouze optickou hodnotu. Do svých kompozic a vnímání plochy promítá svůj extenzivní zájem o principy nejrůznějších her. Například, vzor tahů figurek na šachovnici může být vnímán jako tvar či obrazec rozložený v čase. Uplatněn na klasickou kresbu tento přístup vyžaduje, abychom přehodnotili obvyklý pohled na dvourozměrný obraz a nahlédli statický formát kresby jako jistý druh pohyblivého obrazu zastaveného v čase. Co díky tomu v autorových kresbách zahlédneme?

Veronika Čechová

Rozhovor Veroniky Čechové s Argištem Alaverdyanem

Veronika: Publikum má poprvé možnost vidět od tebe výstavu založenou čistě na kresbě, namísto obvyklé malby – můžeš přiblížit svůj vztah k tomuto médiu?

Argišt: Ke kresbě jsem nově přistupoval pomalejším tempem, zatímco dříve sloužila především k rychlému zachycení myšlenek a jako návrh kompozice pro následnou realizaci malby. Soustředil se na dýchání a zadržování dechu, což se zde projevuje výrazněji než při malbě.

V: Můžeš přiblížit, jaké jsou tvé inspirační zdroje (nejen) pro soubor Životní rozhraní?

A: Zajímá mě například mísení různých světů, kterými v poslední době procházím cíleně, pravidelně a intenzivně – jako pozorovatel. Z večerního hraní videohry, která spojuje fantasy svět s temným středověkem, jsem přecházel ke čtení knihy, v níž jsou lidé nuceni koexistovat s mimozemskou rasou s radikálně odlišnými hodnotami. Ten večer jsem si ještě musel na následující den nastudovat pravidla k deskové hře, ve které se hráči snaží obnovit část amazonské džungle. Poté jsem před usnutím doomscrolloval videa, přizpůsobená mi na míru neustále se měnícím algoritmem. Toto mísení různorodých médií, žánrů a nálad může být vyčerpávající a stavět nás do pozice, v níž musíme neustále přehodnocovat své hranice — i vzhledem k tomu, že jsme součástí stále sofistikovanějších systémů usilujících o naši pozornost. Tímto pozorováním a vnímáním vlastního těla – ale i těl živočichů a rostlin, které mě obklopují – postupně vytvářím fikční svět, který abstraktní a/nebo metaforickou formou převádí komplexní zkušenosti do jednoduché podoby obrazů. Ty pak mohou rozšířit možnosti interpretace toho, čeho jsme – či možná budeme – součástí.